Proč páry po letech ztrácejí jiskru: co říká výzkum

Mluví se o krizi třetího roku, sedmého roku, o tom, že „láska vyprchá“. Skutečnost je méně dramatická a zároveň nadějnější. Psychologie vztahů dobře popisuje, proč se jiskra po čase vytrácí – a ukazuje i to, co ji dokáže vrátit.

Zvykáme si na všechno. I na to dobré.

Psychologové tomu říkají hedonická adaptace. Když se nám stane něco příjemného – nový byt, nová práce, nový vztah – těšíme se z toho naplno. Postupně si ale zvykneme a to, co nás dřív nadchlo, se stane samozřejmostí. Není to znak, že by vztah byl špatný. Je to obyčejný způsob, jakým funguje lidská mysl.

Na začátku vztahu je navíc všechno nové: každý rozhovor, každý dotek, každé společné místo. Novost sama o sobě vyvolává příjemné napětí. Po letech spolu ho přirozeně ubývá, protože se toho mezi vámi děje méně poprvé.

Co ukázal výzkum o nových zážitcích

Americký sociální psycholog Arthur Aron se se svými kolegy zaměřil na to, co se stane, když páry spolu zažijí něco nového. Ve studii publikované v roce 2000 v odborném časopise Journal of Personality and Social Psychology vyplňovaly páry dotazníky o tom, jak tráví společný čas, a zúčastnily se i pokusů v laboratoři. V nich dostaly buď obyčejný, pomalý úkol, nebo úkol nový a trochu napínavý: měly spolu projít překážkovou dráhu svázané k sobě na zápěstí a kotníku. Páry, které zvládly novou a napínavou úlohu, pak hodnotily svůj vztah jako spokojenější než páry s úkolem všedním.

Aron to vysvětluje takzvaným modelem sebe-rozšiřování (self-expansion). Lidé přirozeně touží rozšiřovat své obzory. Když s partnerem nebo partnerkou zažíváme něco nového, spojujeme si ten příjemný pocit růstu i se vztahem. Nemusí jít o nic velkého. Důležitá je novost a sdílený zážitek, ne adrenalin.

Drobnosti, které rozhodují

Americký psycholog John Gottman, který desítky let zkoumá, co drží páry pohromadě, upozorňuje na něco, čeho si v běžném dni skoro nevšimneme: na drobné pozvánky ke kontaktu. Poznámka u večeře, povzdech, úsměv, otázka „viděl/a jsi to?“. Každá taková pozvánka je malá šance na spojení. Ve sledování novomanželských párů zjistil, že páry, které byly spolu i po šesti letech, na tyto pozvánky reagovaly zhruba v 86 % případů. U párů, které se mezitím rozešly, to bylo jen asi ve 33 %.

Jiskra tedy nevzniká jen ve velkých chvílích. Vzniká i v tom, jak se k sobě otáčíme v těch malých.

Proč o tom tolik mlčíme

Když jiskra slábne, většina párů o tom nemluví. Jeden nechce druhého ranit, druhý se bojí, že by přiznání znamenalo problém. Mlčení ale odstup jen prohlubuje. Paradoxně právě rozhovor o tom, co by oba chtěli, bývá jedním z nejsilnějších nových zážitků.

Co z toho plyne pro vás

• Jiskra se nevrací sama. Vrací se, když jí vytvoříte prostor – konkrétním časem a konkrétní aktivitou.

• Novost nemusí být velká. Stačí změnit prostředí, tempo nebo způsob, jakým spolu trávíte večer.

• Malé chvíle počítají. Všímejte si pozvánek ke kontaktu a odpovídejte na ně.

• Bezpečí umožňuje novost. Nové zážitky fungují, když se u nich oba cítíte dobře. Jasná dohoda předem a možnost kdykoli zastavit jsou základ.

„Nechci, aby to mezi námi bylo jen zvykem. Chci s tebou zase zažít něco poprvé.“

Zdroje

Aron, A., Norman, C. C., Aron, E. N., McKenna, C., & Heyman, R. E. (2000). Couples' shared participation in novel and arousing activities and experienced relationship quality. Journal of Personality and Social Psychology, 78(2), 273–284. doi.org/10.1037/0022-3514.78.2.273
Gottman, J. M., & DeClaire, J. (2001). The Relationship Cure. Crown Publishers.
Gottman, J. M., & Silver, N. (2015). The Seven Principles for Making Marriage Work (2. vyd.). Harmony Books.

Časté otázky